Stavební zákon v § 81 odst. 3 říká, že podmínka plánovací smlouvy smí být v územním plánu nejdéle šest let. Může se samozřejmě stát, že se stavebníci budou všemožně snažit se uzavření plánovací smlouvy vyhnout, protože povinnost podílet se na budování veřejné infrastruktury logicky zvyšuje náklady na výstavbu a snižuje ziskovost projektu. Tato nespolupráce může vyústit až v situaci, kdy bude jasné, že se
v šestileté lhůtě smlouva uzavřít nestihne. Současně ale stále chybí infrastruktura. Je proto možné uvažovat o prodloužení podmínky plánovací smlouvy. Stavební zákon to ale nezná, tak bude na soudech, jak k problému přistoupí.
Druhou možností je pokusit se zrušit zastavitelnost. Vzhledem k § 133 odst. 3 stavebního zákona ale hrozí, že soudy skutečně potvrdí, že pětiletá lhůta začala plynout až od okamžiku, kdy odpadla podmínka plánovací smlouvy. Záleží na tom, jak vyloží pokyn, že se do pětileté lhůty nezapočítává doba, po kterou bylo zastavění pozemku znemožněno v důsledku jiného dočasného omezení zastavitelnosti pozemku stanoveného územně plánovací dokumentací.
Plánovací smlouva totiž sama o sobě, pokud se jejímu uzavření nebrání obec, nepředstavuje pro investora nepřekonatelné omezení. Soudy by neměly stavebníkům přiznat náhrady, když bude zřejmé, že si celou situaci způsobili sami svojí nečinností nebo spekulativním jednáním.